1. část

,,Člověk by řekl, že klidně spí, nezdá se vám?´´ Ukázal na postel, kde se choulilaneduživá postava. Zdálo se, že je ponořena do hlubokého spánku, ale tvář měla barvu popele. ,,Už jí zbývá málo času,´´ dodal. ,,Podle mého názoru jen několik dní. Doufám, že jste k ní příliš nepřilnula, sestro?´´ Ošetřovatelka pokrčila smířeně rameny. ,,Ani ne. Trpěla hodně...´´ Doktor ji chvíli tiše pozoroval, pak si pečlivě vyčistil brýle a vážně řekl:,,V každém případě jí už nemůžeme pomoci. Od smrti svých rodičů přestala bojovat.´´

,,Nemá žádné příbuzné?´´,,Sourozence ne, jen jednoho strýce, který je teď jejím zákonným poručníkem. Prakticky ji nezná. Léčení platí z peněz po jejích rodičích.´´ ,,Pochází z bohaté rodiny?´´ ,,Ano, ale to ji nezachrání.´´ ,,Přišel ji někdy navštívit ten strýček?´´ ,,Ne,´´ řekl pomalu. ,,Nikdy ji nikdo nepřišel navštívit.´´ Odlčeli se. Ošetřovatelka se dívala na křehkou postavičku nataženou v posteli. Nesmí se připoutat k někomu, kdo je tak blízko konce. Odvrátila hned. ,, Jo, jo, to jsou smutné příběhy,´´ řekl doktor tiše. ,,Takových už jste jistě slyšela spoustu a ještě mnohem víc jich uslyšíte.´´ ,, Já vím.´´

,,Tak pojďme, zapomeňme na to. dala byste si kávu?´´ Ošetřovatelka přikývne. Aniž by se ohlédla, vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. v místnosti byl slyšet jen zvuk přístrojů, které pacientku udržovaly při životě.