DarkKatie
,,Každý slyší co říkáš. Přátelé poslouchají, co říkáš, Ti nejlepší přátelé poslouchají i to, co neříkáš´´   |
3. část
1. červen 2007 | 18.43 |
Neproniknutelné a neporušitelné ticho mi nahánělo strach... Slyšela jen neustálí zvuk přístrojů, k nimž je připojen můj třaslavý život. Vždy jsem se bála tmy. Proč bych měla říkat opak? A smrt pro mne znamená totéž : úplná, bezedná a věčná temnota. Představovala jsem si, jak padám do propasti, aniž bych se mohla čehokoli zachytit. Viděla jsem se, jak mne pohltila propast a navždy mne zachytila ve světě bez citů, myšlení, barev, ve světě nicoty. Nic mne už nebude bolet... Ztracena v prázdnotě, zapomění, smazána ze světa, kde budou setřeny veškeré stopy mé existence. Vypadá-li smrt oprabduntakto, pak snad už ani nejsem živá. Ale ne, jsem pořád tady, natažená, nehybná, bledá, zmítám se v křečích a čekám na konec... Tak hrozně jsem se bála, až jsem si myslela, že umřu strachy dřív než nemocí. Svou bolest jsem víceméně přijala, pochpila jsem, že mne bude potměšile sžírat až do úplného konce. Ale strach na sebe nedával zapomenout. Strach, který se ukrýval uvnitř, mne bez ustání zavaloval, pohlcoval, strašil. Bála jsem se ticha, tmy, času, zapomění, věčnosti. Smrti. Přála jsem si zastavit čas, rozkázat mu, aby stál. Křičela jsem, aby se vrátil zpět, aby mi vrátil život a budoucnost. Neměla jsem u sebe nic, co by mi pomohlo, co by mne vzpružilo. Jen neustále vzrůstající úzkost tu přebývala se mnou.
A pak přišel sen. Narušil mé čekání, proměnil mne, vrhl mne mimo čas a mimo život, který jsem vedla, či mimo nepřítomnost života, jež tvořila můj vesmír. Chtěla jsem, aby sen nikdy neskončil, aby mi dal zapomenout na vše ostatní, aby vše ostatní vymazal ze světa... Věřila jsem, že mohu žít ve snu a učinit ho skutečností a že ze své smutné reality mohu učinit vzdálený a nepravděpodobný sen. Bezděky jsem získala trochu naděje. Ale byl to jen sen. Toto zjištění tvrdě rozbilo mé iluze.
Zhluboka jsem se nadechla. A podívala se pravdě do tváře. Pravdě, kterou jsem četla z uhýbavého pohledu sestřiček, pravdě, která se bojácně skrývala v hloubi mé duše. Nemohla jsem už věřit, že budu žít jako dřív, neměla jsem na to právo ani sílu. Dívka rozmazlovaná a hýčkaná rodiči, obkloprná přáteli, která neznala neúspěch, tak ta dívka už neexistuje.
Ovládla jsem svůj strach a rozbila neskutečný krunýř, kterým mne sen obrnil. A abych lépe slyšela to, před čím jsem se snažila uniknout, řekla jsem nahlas: ,,Je mi šestnáct a umřu.´´ Tečka. Nový odstavec.
A pak přišel sen. Narušil mé čekání, proměnil mne, vrhl mne mimo čas a mimo život, který jsem vedla, či mimo nepřítomnost života, jež tvořila můj vesmír. Chtěla jsem, aby sen nikdy neskončil, aby mi dal zapomenout na vše ostatní, aby vše ostatní vymazal ze světa... Věřila jsem, že mohu žít ve snu a učinit ho skutečností a že ze své smutné reality mohu učinit vzdálený a nepravděpodobný sen. Bezděky jsem získala trochu naděje. Ale byl to jen sen. Toto zjištění tvrdě rozbilo mé iluze.
Zhluboka jsem se nadechla. A podívala se pravdě do tváře. Pravdě, kterou jsem četla z uhýbavého pohledu sestřiček, pravdě, která se bojácně skrývala v hloubi mé duše. Nemohla jsem už věřit, že budu žít jako dřív, neměla jsem na to právo ani sílu. Dívka rozmazlovaná a hýčkaná rodiči, obkloprná přáteli, která neznala neúspěch, tak ta dívka už neexistuje.
Ovládla jsem svůj strach a rozbila neskutečný krunýř, kterým mne sen obrnil. A abych lépe slyšela to, před čím jsem se snažila uniknout, řekla jsem nahlas: ,,Je mi šestnáct a umřu.´´ Tečka. Nový odstavec.