4. část

Byla sem čím dál slabší a neduživější. Sotva jsem se dotkla jídla, které mi sestry přinesly. Už měsíce jsem se nechtěla podívat do zrcadla. Připadala jsem si roztřesená, hubenáy se strhanými rysy. Všude mi vyčnívaly kosti, netroufala jsem si podívat se do vlastních zoufalých očí. KDyž sem pevně zavřela oči, znovu jsem se viděla taková, jaká jsem bývala dřív. Obraz se mi postupně objevoval před očima, ale jak plynuly dny, byl čím dál tím rozmazanější. Byla sem někdo jiný.
Vzpomínky mne zraňovaly a horké slzy mi stoupaly do očí. Pokusila jsem se na vše zapomenout a vyhostit minulost až na dno paměti. Věřila jsem, že se mi to povedlo. Chtěla jsem přijmout svůj osud.
Ale sen ve mně probudil minulost a začal mi načrtávat budoucnost. Myslela jsem si, že jsem dost silná a tvrdá na to, abych mu vzdorovala. Ale nebyla to pravda. Aniž bych si to přiznala, pomalu ke mně přicházela naděje. A přesto celý ten příběh byl jen snem. To jen má zmučená duše si od počátku vymýšlela pohádku, která mne vracela životu. Bála jsem se na to jen pomyslet, jako by mé vzpomínky, city či myšlenky mohly kazit třpytivé barvy snu a pomalu je stírat až do ztracena. Sen mi připadal důležitý a já se bála, že se mi vytratí z paměti. Přála jsem si, aby pokračéval do nekonečna. Nevědomě, neboť jsem si to nechtěla přiznat, jsem věřila a cítila, že je pravdivý, chtěla jsem, aby byl pravdivý.
Ale nemoc mne nepřestávala ničit. Bylo mi zle a sen, který mne unášel daleko od skutečnosti, mou bolest jitřil, kdy jsem se vracela do nemocniční postele. Oč více se mi chtělo žít, o to více sem trpěla, když jsem bojovala se smrtí. Znovu jsem odmítla nevyhnutelný osud a uvěřila jsem iluzim kterou představovala naděje. Často jsem si zlořečila za svou naivitu, ale věděla jsem, že mne naděje plní štěstím.