DarkKatie
,,Každý slyší co říkáš. Přátelé poslouchají, co říkáš, Ti nejlepší přátelé poslouchají i to, co neříkáš´´   |
5. část
11. červen 2007 | 13.00 |
Rozhodla jsem se, že bych mohla žít, že mám právo na život. Vím, že není možné nařídit Smrti, aby se stáhla a nechala mne na pokoji, ale je mi při té myšlence dobře a věřím ji. skutečnost a sen se setkávají. Naivně jsem si myslela, že budu-li snažně prosit Smrt, bytost nadanou citem,aby mne ušetřila, vyslyší mne a půjde svou cestou. Koneckonců, proč by nemohla i ona stávkovat? Proč by se nedala dojmout mým zmatkem? A tak jsem dávala volný průchod slzám. Když jsem nespala, plakala jsem - vzteky, zoufalstvím, smutkem, strachy... Zkoušela jsem se přesvědčit, že se jednoho dne už nevzbudím, zůstanu uvnitř svého snu a budu v něm šťastně žít. Což není možné, aby se mé nesmyslné přání uskutečnilo a abych pronikla do Říši pohádek? Kdybych to opravdu chtěla, kdybych tomu věřila ze všech sil?
Každou noc jsem se znovu nořila do magického světa snu. Prožívala jsem ho po svém. Představy i city mi náleželi stejně jako postavám mého nereálného světa.
Trávila sem dny v naději, že sen bude příští nocí pokračovat. Nepříjemný vřískavý hlas mi zlomyslně namlouval, že se kojím iluzí. Uvědomovala jsem si to, ale nechtěla jsem si to připustit. sen nebyl skutečný.
A přesto jsem doufala znovu a znovu. Tak jak jsem si to nikdy předtím nedovolovala, naopak, zakazovala jsem so to. Vzpomínky vyplouvaly z nejhlubšího dna mé paměti. Dalo mi tolik práce, než je pohltilo zapomnění... A teď tu drze byly, stejné nádherné a zraňující jako předtím.
Vzpomínky se na mne hrnuly... Nejprve jsem se je pokoušela zahnat, vrátit je nicotě, do níž jsem je už jednou odložila. Ale místo aby odešly, zůstávali, tančily a kroužily kolem mne v živých barvách. A tak jsem pochopila, že chci-li se od nich osvobodit, musím je přijmout a čelit jim. Vzpomínám si, že jsem začala plakat. A pak jen ty obrazy, ty přízraky minulosti uviděla.
Jako první obraz mých rodičů. Slzy znovu zaplavily mé již zcela červené oči. Rodiče byli mrtví. Na tom nedokážu nic zněnit. A přesto se mi jejich usměvavý, láskyplný, zrádný obraz nepřestával vnucovat. Předstíral skutečnost a já plakala a plakala. Rodiče se na mne smáli, škádlili, milovali mne.
Vzpomínám si, že jsem křičela, abych je zahnala. Odcházeli nešťastní a polekaní, ale já věděla, že se vrátí a budou na mne znovu bolestně doléhat...
Každou noc jsem se znovu nořila do magického světa snu. Prožívala jsem ho po svém. Představy i city mi náleželi stejně jako postavám mého nereálného světa.
Trávila sem dny v naději, že sen bude příští nocí pokračovat. Nepříjemný vřískavý hlas mi zlomyslně namlouval, že se kojím iluzí. Uvědomovala jsem si to, ale nechtěla jsem si to připustit. sen nebyl skutečný.
A přesto jsem doufala znovu a znovu. Tak jak jsem si to nikdy předtím nedovolovala, naopak, zakazovala jsem so to. Vzpomínky vyplouvaly z nejhlubšího dna mé paměti. Dalo mi tolik práce, než je pohltilo zapomnění... A teď tu drze byly, stejné nádherné a zraňující jako předtím.
Vzpomínky se na mne hrnuly... Nejprve jsem se je pokoušela zahnat, vrátit je nicotě, do níž jsem je už jednou odložila. Ale místo aby odešly, zůstávali, tančily a kroužily kolem mne v živých barvách. A tak jsem pochopila, že chci-li se od nich osvobodit, musím je přijmout a čelit jim. Vzpomínám si, že jsem začala plakat. A pak jen ty obrazy, ty přízraky minulosti uviděla.
Jako první obraz mých rodičů. Slzy znovu zaplavily mé již zcela červené oči. Rodiče byli mrtví. Na tom nedokážu nic zněnit. A přesto se mi jejich usměvavý, láskyplný, zrádný obraz nepřestával vnucovat. Předstíral skutečnost a já plakala a plakala. Rodiče se na mne smáli, škádlili, milovali mne.
Vzpomínám si, že jsem křičela, abych je zahnala. Odcházeli nešťastní a polekaní, ale já věděla, že se vrátí a budou na mne znovu bolestně doléhat...