Probudila jsem se. Po dlouhé době jsem zase slyšela tlouci vlastní srdce. Cítila jsem, že žiju, a byla jsem šťastná, že jsem na živu. Rozeznávala jsem sotva viditelné světlo na kraji temné propasti zoufalství, do které jsem se denně propadala bolestí. Uvědomuji si, že smrt na mne již číhá a že se mne bez milosti zmocní. Mám strach a je mi zima. Můj život nemá smysl. Jsem mrtvá, ačkoli jsem ještě neumřela. Ubíhá jeden den za druhým. Všechny stejné, beznadějné, zbytečné a plné utrpení. Nemoc mne sžírá a já už nemohu dál. Vyplakala jsem všechny slzy a vyčerpala veškerou odvahu. Nezbývá mi vůbec nic. Vše je marné. Moje existence se změnila v nicotu. Nezbývá mi dost síly ani k tomu, abych svůj beznadějný stav vnímala jako nespravedlnost.

Když jsem včera usínala, očekávala jsem noc stejnou jako všechny předchozí i následující. Nikdy se mi nic nezdá. Málo a špatně spím. Ale přihodilo se něco mimořádného. Zdál se mi nádherný, neuvěřitelně skutečný sen. Měla jsem pocit, že se odehrává někde ve vzdáleném světě. Jak mám vědět, že sny nejsou zprávami o skutečném bytí a že můj vlastní nesmyslný život není jen pomyslným odrazem toho neznámého světa? Přepadl mne záchvat kašle. Sen... Ze všech sil jsem se snažila zachytit své myšlenky. Pokouším se spolknout knedlík, který mi vázne v krku. Myslela jsem si, že už je pryč doba, kdy jsem se nečekaně rozplakala smutkem. Nikdo se mnou už nemluví. Jsem nic. Jen skoro nehybné tělo, které leží v jednom pokoji na jedné posteli. Nic.

Zavřela jsem rozpálená víčka. Naděje nevede nikam. Ale přesto bych si přála, aby můj sen pokračoval.