DarkKatie - Příběh

Darkkatie | DarkKatie

Celá rozrušená jsem otevřela oči. Srdce mi v hrudi bilo rychle a silně. Tentokrát jsem beznadějně věděla, že sen patří fiktivnímu světu, že je výsledkem bezuzdně rozpoutané představivosti. Kojila jsem se iluzemi a téměř jsem uvěřila, že můj sen skutečně existuje někde jinde. Mýlila jsem se, vím. Mé úsilí se vyčerpalo.
V hluboké vodě jezera Minulosti jsem mezi obličeji, které se obraceli jiným směrem k lidem, viděla svou vlastní tvář. Ještě hezčí a usměvavější než kdykoli předtím. Toto vidění mne zmučilo, ale zavinila jse si to sama. Zamíchala jsem vlastní obraz do svého snu, abych si připomněla, že je pouze odrazem toho, co si sama vymýšlím. A lidé se nepřestávali mile usmívat, jejich pohled zářil veselím. Mlčeli a přesto se zdálo, že jejich rty mi šeptají, jak strašlivě jsem naivní. Sen tedy nic neznamená. Sama si ho vymíšlím, sama na něj dohlížím. Není ničím... Je pouhým nezdařeným pokusem o život. Pravda přede mnou krutě vyvstala. Proč jsem si chtěla dokazovat vladtní lehkověrnost? Proč jsem chtěla zničit jedinou šanci, která mi zůstávala?
Doufala jsem, že se mi podařilo zatlačit Smrt zpátky, a ona na mne pořád číhá. Tentokrát už není možné před ní uniknout. Můj sen, má poslední obrana, se zběsile zhroutil. Teď už jsem cílila jen nekonečnou bolest. Smrt znala velice dobře svůj úkol a vykonávala jej bez prodlení. Rozechvěle jsem zavřela oči, ale vidění temné bytosti, zahalené do černého, mne pronásledovalo čím dál tím zřetelněji. Ve skutečnosti.
Přála jsem vidět, jak slunce proniká tmavými mraky mého srdce. Přála jsem si slyšet, jak mi vítr šeptá sladkou melodii do ucha. Přála jsem si cítit opojnou vůni jara i těžkou vůni léta. Přála jsem si okusit života tak, jak ´jsem se předtím nikdy neodvážila.
Věřila jsem, že budu odvážná, až přijde chvíle odchodu. Ale nebylo tomu tak. A jak by mohlo? Uniklo mi tolik věcí, které jsem nedělala v době, kdy jsem je dělat mohla... Všeho jsem litovala. Slzy mi zaplavily tvář, a přesto jsem neměla dojem, že pláču. Kdyby se tak můj sen odvážil dojít až do konce a dopřát mi ještě poslední úlevu... ,,Úpěnlivě tě prosím,´´ zapřísahala jsem Smrt, ,, dopřej mi ještě trochu času. Ještě jednu noc.´´

Probudila jsem se zadýchaná a rozechvělá z rušné noci, kterou jsem měla za sebou. Do podrobností jsem si pamatovala sdělení kouzelné bytosti s fialkovýma očima a zmítaly mnou všechny city, jako bych je prožívala na vlastní kůži.
Můj sen se znovu přerušil a bolestně mne vrátil do mého temného a studeného vesmíru. Vzpomínám si, že jsem plakala, pobouřená nespravedlností, v které jsem musela žít, a snem, který se stále vymykal mé zoufalé skutečnosti. A právě v tomto okamžiku se vynořily vzpomínky, skrývající pod skvělým lesklým povrchem klam a zármutek.
Tentokrát jsem byla příliš rozrušená, abych je potlačila. Třpytily se a zavalily mne hořkou radostí. Vspomínala jsem na minulost. Překypovala jsem životem a všichni mne obdivovali. Byla jsem bohatá a náročná, oblékala jsem se tak, že všichni bledli závistí. Lidé snášeli mé rozmary a chápali je jako rozkazy. Jasně jsem si vspomínala na okouzlené pohledy, které provázely i má nejmenší hnutí, äle také na posměšky, které si vůči mě někdo vyjímečně dovolil. Tehdy jsem utekla do nějakého tajného koutku a tiše jsem plakala. Pečlivě jsem skrývala, jak jsem ve skutečnosti křehká. Ráda jsem se bavila a smála na úkor druhých a je pravda, že jsem zdaleka nebyla ani uvážlivá ani dospělá. Ale někdy se mi stávalo, že jsem se i navzdory své lehkomyslnosti dokázala za,yslet a věnoivat někomu hlubší pozornost. Chovala jsem se soice hodně nespoutaně, ale přitom jsem měla něžné srdce. Svou citlivost jsem projevovala jen ve skrytu, daleko od ruchu, který jsem sama vzbuzovala.
Věřila jsem ve věčné štěstí. kamarádky, které mne obklopovaly, mi připadaly upřímné a já si myslela, že mne mají rády. Ale jejich úsměvy byly jen sladké zdání. když mi nakonec zničila skvělí život, který jsem vedla, očekávala jsem podkoru a společnost. ale všichni zbaběle utelkli. Čím jsem je mohla zaujmout na nemocniční posteli, s tváří zohyzděnou bolestí, která mě stravovala? Jen moji rodiče o mne pečovali, ale osud se rozhodl, že i tato útěcha je nadbytečná, a v důsledku nehody rovněž zmizeli z mého světa. Pomalu chápu a přijímám skutečnost, že mne opustili přátelé. ale s nimi zmizel také ten, koho jsem milovala a on miloval mne. Nevěděla jsem, co to znamená milovat. Ale přesto jsem na něm lpěla a měla ho ráda po svém, se svou někdejší bezstarostností. Podobal se Vyvolenému z mého snu, ale tak jako on byl jen zběh a zrádce, který si činil nároky na světlo, a přitom sloužil jen temnotě. Navštívil mne jen jednou jedinkrát a pak utekl a nikdy se už nevrátil. A to je věc, kterou dosud nedokážu přijmout.

Rozhodla jsem se, že bych mohla žít, že mám právo na život. Vím, že není možné nařídit Smrti, aby se stáhla a nechala mne na pokoji, ale je mi při té myšlence dobře a věřím ji. skutečnost a sen se setkávají. Naivně jsem si myslela, že budu-li snažně prosit Smrt, bytost nadanou citem,aby mne ušetřila, vyslyší mne a půjde svou cestou. Koneckonců, proč by nemohla i ona stávkovat? Proč by se nedala dojmout mým zmatkem? A tak jsem dávala volný průchod slzám. Když jsem nespala, plakala jsem - vzteky, zoufalstvím, smutkem, strachy... Zkoušela jsem se přesvědčit, že se jednoho dne už nevzbudím, zůstanu uvnitř svého snu a budu v něm šťastně žít. Což není možné, aby se mé nesmyslné přání uskutečnilo a abych pronikla do Říši pohádek? Kdybych to opravdu chtěla, kdybych tomu věřila ze všech sil?
Každou noc jsem se znovu nořila do magického světa snu. Prožívala jsem ho po svém. Představy i city mi náleželi stejně jako postavám mého nereálného světa.
Trávila sem dny v naději, že sen bude příští nocí pokračovat. Nepříjemný vřískavý hlas mi zlomyslně namlouval, že se kojím iluzí. Uvědomovala jsem si to, ale nechtěla jsem si to připustit. sen nebyl skutečný.
A přesto jsem doufala znovu a znovu. Tak jak jsem si to nikdy předtím nedovolovala, naopak, zakazovala jsem so to. Vzpomínky vyplouvaly z nejhlubšího dna mé paměti. Dalo mi tolik práce, než je pohltilo zapomnění... A teď tu drze byly, stejné nádherné a zraňující jako předtím.
Vzpomínky se na mne hrnuly... Nejprve jsem se je pokoušela zahnat, vrátit je nicotě, do níž jsem je už jednou odložila. Ale místo aby odešly, zůstávali, tančily a kroužily kolem mne v živých barvách. A tak jsem pochopila, že chci-li se od nich osvobodit, musím je přijmout a čelit jim. Vzpomínám si, že jsem začala plakat. A pak jen ty obrazy, ty přízraky minulosti uviděla.
Jako první obraz mých rodičů. Slzy znovu zaplavily mé již zcela červené oči. Rodiče byli mrtví. Na tom nedokážu nic zněnit. A přesto se mi jejich usměvavý, láskyplný, zrádný obraz nepřestával vnucovat. Předstíral skutečnost a já plakala a plakala. Rodiče se na mne smáli, škádlili, milovali mne.
Vzpomínám si, že jsem křičela, abych je zahnala. Odcházeli nešťastní a polekaní, ale já věděla, že se vrátí a budou na mne znovu bolestně doléhat...

Byla sem čím dál slabší a neduživější. Sotva jsem se dotkla jídla, které mi sestry přinesly. Už měsíce jsem se nechtěla podívat do zrcadla. Připadala jsem si roztřesená, hubenáy se strhanými rysy. Všude mi vyčnívaly kosti, netroufala jsem si podívat se do vlastních zoufalých očí. KDyž sem pevně zavřela oči, znovu jsem se viděla taková, jaká jsem bývala dřív. Obraz se mi postupně objevoval před očima, ale jak plynuly dny, byl čím dál tím rozmazanější. Byla sem někdo jiný.
Vzpomínky mne zraňovaly a horké slzy mi stoupaly do očí. Pokusila jsem se na vše zapomenout a vyhostit minulost až na dno paměti. Věřila jsem, že se mi to povedlo. Chtěla jsem přijmout svůj osud.
Ale sen ve mně probudil minulost a začal mi načrtávat budoucnost. Myslela jsem si, že jsem dost silná a tvrdá na to, abych mu vzdorovala. Ale nebyla to pravda. Aniž bych si to přiznala, pomalu ke mně přicházela naděje. A přesto celý ten příběh byl jen snem. To jen má zmučená duše si od počátku vymýšlela pohádku, která mne vracela životu. Bála jsem se na to jen pomyslet, jako by mé vzpomínky, city či myšlenky mohly kazit třpytivé barvy snu a pomalu je stírat až do ztracena. Sen mi připadal důležitý a já se bála, že se mi vytratí z paměti. Přála jsem si, aby pokračéval do nekonečna. Nevědomě, neboť jsem si to nechtěla přiznat, jsem věřila a cítila, že je pravdivý, chtěla jsem, aby byl pravdivý.
Ale nemoc mne nepřestávala ničit. Bylo mi zle a sen, který mne unášel daleko od skutečnosti, mou bolest jitřil, kdy jsem se vracela do nemocniční postele. Oč více se mi chtělo žít, o to více sem trpěla, když jsem bojovala se smrtí. Znovu jsem odmítla nevyhnutelný osud a uvěřila jsem iluzim kterou představovala naděje. Často jsem si zlořečila za svou naivitu, ale věděla jsem, že mne naděje plní štěstím.

Neproniknutelné a neporušitelné ticho mi nahánělo strach... Slyšela jen neustálí zvuk přístrojů, k nimž je připojen můj třaslavý život. Vždy jsem se bála tmy. Proč bych měla říkat opak? A smrt pro mne znamená totéž : úplná, bezedná a věčná temnota. Představovala jsem si, jak padám do propasti, aniž bych se mohla čehokoli zachytit. Viděla jsem se, jak mne pohltila propast a navždy mne zachytila ve světě bez citů, myšlení, barev, ve světě nicoty. Nic mne už nebude bolet... Ztracena v prázdnotě, zapomění, smazána ze světa, kde budou setřeny veškeré stopy mé existence. Vypadá-li smrt oprabduntakto, pak snad už ani nejsem živá. Ale ne, jsem pořád tady, natažená, nehybná, bledá, zmítám se v křečích a čekám na konec... Tak hrozně jsem se bála, až jsem si myslela, že umřu strachy dřív než nemocí. Svou bolest jsem víceméně přijala, pochpila jsem, že mne bude potměšile sžírat až do úplného konce. Ale strach na sebe nedával zapomenout. Strach, který se ukrýval uvnitř, mne bez ustání zavaloval, pohlcoval, strašil. Bála jsem se ticha, tmy, času, zapomění, věčnosti. Smrti. Přála jsem si zastavit čas, rozkázat mu, aby stál. Křičela jsem, aby se vrátil zpět, aby mi vrátil život a budoucnost. Neměla jsem u sebe nic, co by mi pomohlo, co by mne vzpružilo. Jen neustále vzrůstající úzkost tu přebývala se mnou.
A pak přišel sen. Narušil mé čekání, proměnil mne, vrhl mne mimo čas a mimo život, který jsem vedla, či mimo nepřítomnost života, jež tvořila můj vesmír. Chtěla jsem, aby sen nikdy neskončil, aby mi dal zapomenout na vše ostatní, aby vše ostatní vymazal ze světa... Věřila jsem, že mohu žít ve snu a učinit ho skutečností a že ze své smutné reality mohu učinit vzdálený a nepravděpodobný sen. Bezděky jsem získala trochu naděje. Ale byl to jen sen. Toto zjištění tvrdě rozbilo mé iluze.
Zhluboka jsem se nadechla. A podívala se pravdě do tváře. Pravdě, kterou jsem četla z uhýbavého pohledu sestřiček, pravdě, která se bojácně skrývala v hloubi mé duše. Nemohla jsem už věřit, že budu žít jako dřív, neměla jsem na to právo ani sílu. Dívka rozmazlovaná a hýčkaná rodiči, obkloprná přáteli, která neznala neúspěch, tak ta dívka už neexistuje.
Ovládla jsem svůj strach a rozbila neskutečný krunýř, kterým mne sen obrnil. A abych lépe slyšela to, před čím jsem se snažila uniknout, řekla jsem nahlas: ,,Je mi šestnáct a umřu.´´ Tečka. Nový odstavec.

Probudila jsem se. Po dlouhé době jsem zase slyšela tlouci vlastní srdce. Cítila jsem, že žiju, a byla jsem šťastná, že jsem na živu. Rozeznávala jsem sotva viditelné světlo na kraji temné propasti zoufalství, do které jsem se denně propadala bolestí. Uvědomuji si, že smrt na mne již číhá a že se mne bez milosti zmocní. Mám strach a je mi zima. Můj život nemá smysl. Jsem mrtvá, ačkoli jsem ještě neumřela. Ubíhá jeden den za druhým. Všechny stejné, beznadějné, zbytečné a plné utrpení. Nemoc mne sžírá a já už nemohu dál. Vyplakala jsem všechny slzy a vyčerpala veškerou odvahu. Nezbývá mi vůbec nic. Vše je marné. Moje existence se změnila v nicotu. Nezbývá mi dost síly ani k tomu, abych svůj beznadějný stav vnímala jako nespravedlnost.

Když jsem včera usínala, očekávala jsem noc stejnou jako všechny předchozí i následující. Nikdy se mi nic nezdá. Málo a špatně spím. Ale přihodilo se něco mimořádného. Zdál se mi nádherný, neuvěřitelně skutečný sen. Měla jsem pocit, že se odehrává někde ve vzdáleném světě. Jak mám vědět, že sny nejsou zprávami o skutečném bytí a že můj vlastní nesmyslný život není jen pomyslným odrazem toho neznámého světa? Přepadl mne záchvat kašle. Sen... Ze všech sil jsem se snažila zachytit své myšlenky. Pokouším se spolknout knedlík, který mi vázne v krku. Myslela jsem si, že už je pryč doba, kdy jsem se nečekaně rozplakala smutkem. Nikdo se mnou už nemluví. Jsem nic. Jen skoro nehybné tělo, které leží v jednom pokoji na jedné posteli. Nic.

Zavřela jsem rozpálená víčka. Naděje nevede nikam. Ale přesto bych si přála, aby můj sen pokračoval.

,,Člověk by řekl, že klidně spí, nezdá se vám?´´ Ukázal na postel, kde se choulilaneduživá postava. Zdálo se, že je ponořena do hlubokého spánku, ale tvář měla barvu popele. ,,Už jí zbývá málo času,´´ dodal. ,,Podle mého názoru jen několik dní. Doufám, že jste k ní příliš nepřilnula, sestro?´´ Ošetřovatelka pokrčila smířeně rameny. ,,Ani ne. Trpěla hodně...´´ Doktor ji chvíli tiše pozoroval, pak si pečlivě vyčistil brýle a vážně řekl:,,V každém případě jí už nemůžeme pomoci. Od smrti svých rodičů přestala bojovat.´´

,,Nemá žádné příbuzné?´´,,Sourozence ne, jen jednoho strýce, který je teď jejím zákonným poručníkem. Prakticky ji nezná. Léčení platí z peněz po jejích rodičích.´´ ,,Pochází z bohaté rodiny?´´ ,,Ano, ale to ji nezachrání.´´ ,,Přišel ji někdy navštívit ten strýček?´´ ,,Ne,´´ řekl pomalu. ,,Nikdy ji nikdo nepřišel navštívit.´´ Odlčeli se. Ošetřovatelka se dívala na křehkou postavičku nataženou v posteli. Nesmí se připoutat k někomu, kdo je tak blízko konce. Odvrátila hned. ,, Jo, jo, to jsou smutné příběhy,´´ řekl doktor tiše. ,,Takových už jste jistě slyšela spoustu a ještě mnohem víc jich uslyšíte.´´ ,, Já vím.´´

,,Tak pojďme, zapomeňme na to. dala byste si kávu?´´ Ošetřovatelka přikývne. Aniž by se ohlédla, vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. v místnosti byl slyšet jen zvuk přístrojů, které pacientku udržovaly při životě.

vypnout mobilní verzi